Kdy zvolit automatickou a kdy manuální převodovku

Chystáte se na koupi nového či ojetého vozidla a nevíte, zda by bylo pro Vás výhodnější zvolit automatickou či manuální převodovku? Vlastníte vozidlo v automatu a nevíte si s ním rady? Anebo jste jen zvědaví? Ať už tak či onak, v dnešním článku si rozebereme pár základních informací souvisejících s automatickým řazením, podíváme se na jeho výhody a nevýhody a upozorníme, na co dbát při koupi a následné údržbě takového vozu.

Nejprve tedy základní informace o automatické převodovce. Můžeme říci, že se jedná o takový mechanismus, který zabezpečuje, že řidič nemusí v průběhu jízdy řadit. Zároveň je ale nezbytné zmínit, že termín „automatická převodovka“ je značně široký a automatů existuje nespočet. Od klasických automatů, které můžeme vidět např. u starých amerických vozů, automaty s možností sportovního řazení, přes automaty s možností manuálního řazení (např. Tiptronic), až po tzv. řazení F1 tlačítky na volantu (např. Ferrari či Maserati).

Jak automatická převodovka funguje

Hlavní úkol automatu je naprosto shodný s manuálem – je jím řazení. Zásadně se však liší princip fungování. Zatímco u vozu s manuálním pohonem je zcela a výhradně na řidiči, aby vyhodnotil aktuální otáčky motoru, výkon či např. záběr spojky, u vozu s automatickým pohonem se řidič stará pouze o rychlost (a přirozeně zatáčení). U automatu je tedy celý tento proces řízen výhradně elektronicky. Řídicí jednotka vyhodnocuje informace přicházející ze senzorů otáček motoru, rychlosti, nastavení regulačních klapek apod., a podle toho podřazuje či nadřazuje. Kromě toho jsou všechny automatické vozy vybaveny elektronickou ochranou, která zabezpečuje to, že nedojde k přetočení motoru a jeho následnému poškození. Pokud např. budete v automatu chtít zařadit 1. převodový stupeň při rychlosti 100km/h, elektronický systém Vás prostě a jednoduše nepustí a počká, až rychlost klesne někam na 40-50km/h, kdy je možno tento stupeň bezpečně zařadit.

Obsluha automatické převodovky

Mohlo by se sice na první pohled zdát, že se jednotlivé nemanuální převodovky značně liší, vypadají výrazně jinak (některé stroze, některé s velkým množstvím všemožných knoflíků), základní princip ovládání je však vždy totožný. Na voliči, který je umístěn na místo klasické řadicí páky, jsou nadpisy P (parkovací režim), R (zpátečka), N (neutrál) a D (drive – jízda). U modernějších převodovek se navíc nabízí možnost volit polohy označené čísly 1, 2, a 3, kdy dochází k řazení maximálně prvního, druhého, resp. třetího stupně. Pro nastartování takového vozidla je nutné sešlápnout brzdu, která zde funguje v podstatě jako spojka, otočit klíčkem a poté zařadit některý ze zmíněných jízdních režimů.

Výhody a nevýhody automatu ve srovnání s manuálem

Jak již bylo zmíněno, základní předností automatické převodovky je komfort pro řidiče. Spojka patří do minulosti, pravou rukou je možné v klidu ovládat např. přístrojovou desku a za volant je možno usednout i při drobném zranění levé nohy. Dalším nesporným plusem automatických vozů je jejich menší citlivost vůči nevhodnému způsobu jízdy. Horší už je to s dynamikou. Zejména jízda „brzda plyn“ automatům nesvědčí a jsou ve srovnání s manuálními vozy výrazně pomalejší (např. zrychlení z 0-100 km/h je u starších verzí automatů horší až o 30 % a o 10-20 % je i vyšší spotřeba). Zlí jazykové (avšak zcela oprávněně tvrdí), že dvouapullitrový automat má jízdní vlastnosti dvoulitru při spotřebě třílitru. To je v podstatě pravda.

Odpůrci automatů často argumentují jejich vysokou servisní náročností, omezenou životností apod. Na jednu stranu je sice pravda, že např. repase automatické převodovky či její oprava může vyjít i na více než 100.000 kč, na druhou stranu je však nutno dodat, že automaty jsou zpravidla spolehlivé. Jejich životnost se většinou pohybuje kolem 250.000 km (i když zejména u vysokoobjemových vozů je při kvalitním servise a pravidelných výměnách tekutin možné najet i dvojnásobek bez nutnosti jakéhokoliv náročnějšího servisního zásadu). Mimoto je ale nesporným faktem, že automatika šetří motor, a navíc u automatu odpadá nutnost výměny spojky.

Jednotlivé varianty automatizovaného řazení

Automatizovaných a „nemanuálních“ převodovek je k dispozici nepřeberné množství. Pojďme si nyní projít nejfkrekventovanější z nich. Např. taková DSG převodovka (Direktschaltgetriebe či Direct Shift Gearbox) je vybavena dvojicí spojek, což umožňuje řazení bez ztráty výkonu. Za zmínku pak stojí především moderní sedmistupňová DSG převodovka, která se dokonce pyšní nižší spotřebou než manuál, čehož je dosaženo suchými spojkami (olej totiž klade odpor, a z toho důvodu se i zvyšuje spotřeba).

Další zautomatizovanou převodovkou je Tiptronic, který je nabízen v rámci koncernu VW. Zde má řidič k dispozici tři jízdní režimy, jejichž volba je prováděna buď manuálně prostřednictvím voliče, anebo automaticky řídicí jednotkou převodovky (funkce Fuzzy Logic). Mimo to je u Tiptronicu možné řadit plně manuálně (voličem vpřed a vzad). V dlouhodobém efektu však Tiptronicu manuální řazení spíše nesvědčí a třebaže to automobilky zřídka přiznávají, je relativně citlivý na údržbu. Nezbytností jsou pravidelné výměny oleje, filtry a samozřejmě ohleduplné zacházení. Pokud jsou však tyto podmínky splněny, je Tiptronic schopen bez nutnosti zásadního servisního zásahu ujet pořádnou porci kilometrů.

Desatero pro řidiče chystající se na dlouhou cestu

V následujícím článku si společně projdeme základní zásady, které je třeba dodržet, aby naše cesta na delší vzdálenost neskočila dříve, než začala. Ačkoliv se pojetí „dlouhé cesty“ výrazně liší u jednotlivých řidičů v závislosti na povaze, zkušenostech či věku, standardizujme si jako dlouhou cestu každou takovou, která je delší než 700 km. Může to být cesta na dovolenou nebo služební cesta. Přesto se základní zásady nemění, a proto nyní zmíníme ty nejdůležitější z nich.

Nepodceňte přípravu

Před odjezdem je nutné provést jak přípravu vozidla (ideálně ve značkovém servise), tak posádky. I když na vozidle ani na jeho funkčnosti nepozorujete nic zvláštního, určitě nezapomeňte zkontrolovat provozní kapaliny včetně náplně ostřikovačů. Ta je sice k dispozici prakticky na každé benzínové čerpací stanici, nicméně zejména v jižních zemích, kde se v letním období vyskytuje obrovské množství hmyzu, které je schopné z čelního skla během půl hodiny udělat nepropustnou folii, je nutné ostřikovat takřka každé dvě minuty. Určitě pak nepodceňte stav stěračů, protože jízda v hustém dešti a ve zcela neznámém prostředí při špatně fungujících stěračích dokáže být nepříjemná až nebezpečná. V každém případě si změřte či nechte změřit tlak v pneumatikách včetně rezervy a samozřejmě hloubku dezénu. Nikdy se na dlouhou cestu nevydávejte, pokud již na vozidle pociťujete potíže (špatný chod,výrazně vyšší spotřeba, kouřivost, klepání). V takovém případě je zcela nezbytné navštívit autoservis.

Řidič a posádka potřebuje rovněž přípravu

Není vhodné podcenit přípravu řidiče či posádky (a to jak psychickou, tak fyzickou). Vždy usedejte za volant odpočatí a na cestu se vydávejte, nejlépe ráno – tak, abyste co největší část úseku projeli za světla. Před jízdou je také nutné si uvědomit, že je zcela nepřípustné řešit během jízdy konflikty, či se dokonce fyzicky napadat. Pokud Vám bývá při jízdě špatně, nezapomeňte si vzít ještě před cestou léky a hodně jezte. U většiny osob se klasická cestovní nevolnost projeví méně výrazně při plném žaludku. Vyvarujte se kritice kvůli malichernostem a nepodstatným věcem a raději se při jízdě bavte na neutrální téma, případně se bavte vtipy apod.

Skutečně dlouhá vzdálenost neexistuje aneb Evropa není Asie

Téměř celá Evropa je protkána sítí kvalitních dálnic. Při jízdě po těchto dálnicích vzdálenost velice rychle uběhne a jen stěží bychom našli důvod, proč by se kdokoliv, kdo je vlastníkem řidičského oprávnění, nemohl vydat na cestu dlouhou třeba 2000 km. Francie, Itálie, Řecko, Švédsko, Španělsko – i do těchto zemí se dá za předpokladu příznivé dopravní situace dostat do 24 hodin. Naše země je strategicky umístěna v srdci Evropy, tak proč toho nevyužít?

Pravidelně odpočívejte

Bez ohledu na typ a kvalitu silnice či počasí je nezbytné pravidelně zastavovat nejlépe každé dvě hodiny. Dodržování této rady je vhodné i v případě, že řidič necítí únavu. Dlouhá doba strávená bez pohybu za volantem totiž může způsobit i jiné zdravotní problémy – křeče v nohou či rukou, bolest za krkem, či napuchlé oči. Odpočiňte si, protáhněte se, třeba si udělejte deset kliků a zase jeďte (zastávky příliš neprotahujte – 15 minut bohatě na základní protažení stačí).

Dálniční síť u nás a v Evropě

Pokud se vydáte na delší zahraniční cestu, takřka jistě absolvujete většinu trasy po dálnicích. Jak již bylo řečeno, kilometry ujeté na dálnici ubíhají podstatně rychleji než na okresních silnicích, mnohem méně pak trpí také vozidlo. V západní Evropě krom toho neexistuje země, kde by byly horší dálnice než u nás a ani na východě není situace příliš špatná a silnice jsou ve stavu, který obvykle odpovídá českým standardům.

Ačkoliv většina řidičů s vozidly vybavenými tempomatem jej při jízdě po dálnici téměř vždy používá, je nutné si uvědomit, že se tak jízda stává velmi monotónní. Jediné, co celé hodiny děláme, je držení volantu. Zkuste na tempomat zapomenout a místo toho pravidelně měňte rychlost. Jeďte např. 20 minut rychlostí 130 km/h, pak lehce zpomalte na 110 km/h a zařaďte se do pamalejšího pruhu, pak, pokud to zákony v dané zemi dovolují, přidejte na 160 km/h apod. Třeba si tento systém oblíbíte a dálniční kilometry tak ještě lépe uběhnou a vy zůstanete čilí a svěží.

Poplatky na dálnicích

Kromě světlé výjimky, kterou představuje Německo, jsou v celé Evropě dálnice zpoplatněné. V asi polovině případů se jedná o dálniční známky, které známe z naší země, jinde se platí za projetí určitého úseku předem daná částka a výběr peněž probíhá prostřednictvím mýtných bran. Typicky českou vlastností je pak snažit se placení vyhnout. To však kromě několika málo případů (viz Slovinsko při cestě do Chorvatska) určitě nedoporučujeme. Přestože je téměř vždy možné trasu ujet po silnicích 1. třídy či okresních silnicích, nedělejte to. Projetí vám zabere dvojnásobek času, sil a navíc se vystavujete riziku, že se ztratíte. Většina dálnic v Evropě je dobře značená a pokud máte navigaci a znáte alespoň několik velkých měst podél cesty, je skutečně umění špatně sjet či se ztratit. To bohužel o okresních cestách neplatí. Velice často jsou navíc dálnice zpoplatněny nikoliv na kilometry, ale po úsecích. V praxi to znamená, že zatímco někde zaplatíte za jeden kilometr např. 20 haléřů, jinde to může být až desetinásobek. Poměrně často se navíc poplatky určují podle toho, jak složité je se dálnici vyhnout. Pokud se podél dálnice nachází starší, avšak bezproblémová cesta, jsou dálniční poplatky nižší. Pokud v podstatě není možnost se dálnici vyhnout a případný takový pokus by měl za následek desítky a desítky kilometrů prudkých zatáček, klesání a stoupání, jsou poplatky vyšší. Není žádným tajemstvím, že silničáři v jednotlivých zemích velice dobře znají situaci a podle toho výši poplatků určují.