Autonomní vozidla v běžném provozu do 20 let: na co se připravit a co od nich očekávat?

Všechno začalo poměrně nevinně v roce 1978. Tehdy se v sériovém voze poprvé představil systém ABS, systém, který dokáže bez přičinění řidiče začít přerušovaně brzdit a zabránit tak smyku. Už tehdy se začaly objevovat hlasy kritizující tento výdobytek, jehož jediným dopadem měla být degradace řidičských schopností. Dnes tu máme auto, které samo brzdí, říkali si tehdejší kritici, zítra tu bude auto, co samo zatáčí, a pozítří už nás budou vozit jenom roboti. Alespoň tedy podle firmy BOSCH, která stála před 36 lety za uvedením systému ABS na trh a která předpokládá, že první autonomní vozidla vyjedou na běžné silnice již za méně než 12 let.

Pozítří se blíží rychleji, než si myslíte

Existuje celá řada společností, které na vývoji autonomních vozidel již několik let usilovně pracují. Nejdále je patrně obří technologický inovátor Google, jehož projet označovaný jako „Google driverless car“ má za sebou statisíce testovacích kilometrů na uzavřených ale i běžných cestách. Mimochodem vedení projektu je zodpovědností bývalého šéfa Laboratoře umělé inteligence v rámci prestižní americké univerzity Stanford Sebastiana Thruba. Ten patří, mimo jiné, i mezi spoluautory Google Street View. Již v roce 2005 se Thrunově týmu podařilo díky robotickému vozítku Stanley vyhrát soutěž pořádanou americkou armádou v hodnotě 2 miliony dolarů.

Vývoj autonomních vozů měl zpočátku především vojenský podtext

Hlavním důvodem, proč se o robotické vozy zajímají již několik desetiletí armády v celé řadě zemí, je zefektivnění a větší bezpečnost při přepravě ve válečných oblastech. Při případném přepadení tak nemůže dojít např. k únosu či zneškodnění posádky, jelikož v konvoji vozidel jednoduše žádná posádka nebude. Mimořádně hmatatelné výsledky má vývoj robotických technologií hlavně u tzv. dronů, bezpilotních letadel, která mohou být nejen výzvědná ale také přímo útočná.

Plně robotická vozidla jsou již k dostání

Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, již dnes je možné si zcela autonomní vůz pořídit. Jediným háčkem je ale to, že je možné jej provozovat pouze na svém vlastním pozemku. Typickým příkladem je třeba vozítko Navia od Induct Technologies. Díky několika laserovým čidlům dokáže tento naprosto tichý a nulové emise produkující elektromobil dopravit posádku čítající až 8 osob na předurčené místo. Zaznamenají-li čidla překážku či třeba chodce, vyhnou se jí anebo, není-li to možné, zastaví. Díky maximální rychlosti kolem 20 km/h se sice nejedná o klasický automobil v pravém slova smyslu, pro přepravu v rámci velkých areálů (skladů, letišť, nádraží, golfových hřišť apod.) je ale mimořádně vhodný.

Masivnímu rozšíření robotických vozidel brání legislativa

Všeobecně řečeno jsou pro další vývoj autonomních vozů důležitější určité legislativní kroky spíše než technologický pokrok. Pokud totiž chce firma jako Google v reálném provozu otestovat svůj robotický vůz, v rámci třeba USA tak může učinit pouze v Kalifornii, Nevadě, na Floridě a pak v Michiganu. Výhledově by se k těmto státům sice měl přidat i Texas. To je ale stále žalostně málo. A nutnost pronájmu či dokonce budování vlastních testovacích prostor výzkum výrazně prodraží.

Výrobci si od autonomních vozů slibují výrazné snížení nehodovosti

„Jsem si myslel, že se tam vejdu.“, „Nevšiml jsem si jej.“, „Vypadalo to, že je ještě daleko…“. S podobnými nářky se policisté při řešení dopravních nehod setkávají dnes a denně. Přitom právě eliminace lidského potenciálně chybného faktoru představuje hlavní motivaci pro další vývoj plně automatických vozů. Technika buď situaci vyhodnotí jako reálnou a manévr provede, anebo od něj ustoupí. Teoreticky vzato by tak k nehodám nemělo docházet vůbec.

Odpovědný za případnou nehodu bude řidič. Alespoň tedy prozatím toto platí

S masivním rozvojem autonomních vozidel ale souvisí ještě jedna poměrně palčivá otázka. V případě, že k nehodě přece jen dojde, kdo za ni bude odpovědný? „Řidič“, který ale vlastně neřídil, anebo technika? V současnosti platí, že je za nehodu vždy a bez výjimky odpovědný řidič – to se týká např. různých aktivních parkovacích asistentů, systémů pro udržování bezpečné vzdálenosti apod. – bude tomu ale tak vždy? Pokud se jednoho dne dopracujeme do stádia, kdy si člověk nacházející se např. na Hlavním nádraží v Praze jen na displeji naklepe Skácelova, Brno a pak už může klidně usnout, kdo pak bude odpovědný za případnou škodu a jak se budou případné dopravní nehody řešit? To jsou všechno otázky, na které zatím odpovědi nemáme a které nám dost možná zaberou více času a úsilí než samotný technologický vývoj. Úplně samostatnou kapitolou je pak možné zneužití vozu či nabourání se do jeho systému. Stejně tak, jak je dnes možné „heknout“ počítač či třeba chytrý telefon, bude zajisté možné udělat něco podobného i s autonomním vozidlem. Nemůže se stát, že se třeba zavirované auto takříkajíc splaší a že místo bezpečné přepravy posádky z jednoho místa do druhého dostane technika chuť omotat karoserii v maximální rychlosti o nejbližší vzrostlý strom?